Okolo Mont Blancu - Tour du Mont Blanc

Dlouho jsem nebyla nikde na horách a tak se u mě objevily abstinenční příznaky. Ne, dělám si srandu, ale hory jsou skutečně nakažlivé a když žijete v Praze, o to víc musíte jezdit do přírody, abyste se z toho ruchu a uspěchaného života nezbláznili.

V poslední době jsem narážela na trek Tour du Mont Blanc. Vyskakovaly na mě příspěvky na FCB, byla jsem i na cestovatelské přednášce a přečetla si něco o treku v knihách. Nejhezčí trek Evropy? To prostě chci vidět a přesvědčit se o tom na vlastní oči.

Začala jsem si tedy pomalu plánovat co a jak. Přemlouvala jsem kamarády, zdali někdo nepojede se mnou. Nikdo se dobrovolně nehlásil a tak jsem byla rozhodnutá, že pojedu sama. Stejně si někdy to solo cestování ve vyšších horách zkusit prostě musím.

V Trailpointu, obchodě kde pracuji, máme první týden v červenci zavřeno a tak termín pro můj trip byl jasný. Sice nejsem nadšená z léta, kdy je top sezóna a bude tam asi neskutečný hic, ale aspoň budou třeba krásné výhledy.

PLÁNOVÁNÍ

Konec června se už blíží a tak je na čase začít plánovat.

Přečetla jsem si spoustu článků a opět volím taktiku, když už to někdo přede mnou šel, tak se toho budu plus mínus držet. Nakonec se mi ozvali dva kamarádi, že by se mnou jeli a ještě jeden jejich kamarád, který by mohl vzít auto. Takže z původního plánu jet sama nás je teď plné auto. Aspoň bude sranda. Stáhla jsem si offline mapy, nějaké již prošlé trasy, objednala si a nakoupila jídlo, sbalila se (už tak týden dopředu) a nemohla jsem se dočkat, až vyrazíme. Takže jsem vlastně tomu plánování moc nedala. Zásadní informace pro mě byly, že tam je dostatek vody a jídla. A se spaním se to nějak vymyslí po cestě.

KOMPLIKACE

Dva dny před odjezdem mi přišla zpráva od Přemka, že máme drobnou komplikaci. Jeho kamarád, který měl vzít auto, nakonec kvůli soukromým záležitostem nepojede. No, dva dny před odjezdem shánět auto, to chceš. Nakonec to ale dopadlo lépe, než jsme čekali a auto bere Kája, který vlastní jeho jednu třetinu (zbytek vlastní jeho brácha s přítelkyní). Jede tedy ve třech autem Hyundai i30. Trochu menší, ale ve třech to je pohoda.

1.7.2022

Je 8 hodin večer a my vyjíždíme z Prahy směr Francie. V práci jsem toho měla docela hodně a tak jsem na cestu připravila jen nějaké bagety, kafe pro Přemka, který řídí a upekla muffiny (které chutnaly jen mně).

2.7.2022

Většinu cesty jsem prospala rozpláclá na zadních sedačkách. Jízda mě poměrně krásně ukolébala. Probouzím se až s divným zvukem motoru. Pomalu rozlepuji obě oči a snažím se trochu zorientovat. Téměř dvě hodiny stojíme v koloně s vyplým motorem a zaplými světly. Skapala nám baterka a nemůžeme nastartovat. Tak tomu říkám parádní situace takhle uprostřed kolony. Poprosili jsme řidiče před námi, jestli by nám nepomohl. Googlíme návod na zapojení startovacích kabelů a naštěstí se baterka hned chytla. O pár minut později se kolona rozjíždí, takže jsme měli docela štěstí, že se to nahodilo hned a my tak nemuseli kolonu brzdit.
 

V 7 ráno přebírám řízení, aby se Přemek trochu prospal a dovážím nás na parkoviště v Les Houches, odkud startujeme náš trek. Přebalime si věci a v 10 hodin ráno vyrážíme vzhůru do kopců. Je neskutečné vedro a únava z nevyspání jde celkem znát. Přemek spal asi tak hodinku a půl a Kája vůbec. V půlce prvního kopce to na chvíli zalomíme a zkoušíme spát. Já kluky kyberšikanuju a fotím si je, protože jsem se jako jediná celkem vyspala.

Věděli jsme, že dnes to na žádné rekordy nebude a tak jsme pomalu ťapkali do kopců. U chaty si kluci dali první pivko a zjistili, že tenhle výlet asi nebude zase až tak low cost. Pivo je stálo 10 euro, ale je třeba doplňovat ionty.

Původně jsme dnes chtěli bivakovat, ale všichni jsme po té cestě tak unavení, že po 19 km bereme kemp Camping le Pontet ve městě Les Contamines-Montjoie. Jako jediná jsem se byla umýt, protože kluci jsou přece true hikeři a nepůjdou se hned po prvním dnu mýt. Jsem zvědavá, jestli se za celou cestu aspoň jednou umyjí. Já s Přemkem spíme pod širákem a Kája v tzv. rakvi (stan pro jednoho, kde se ani neotočí). Byla krásná teplá noc a všichni jsme usnuli ještě před 10 hodinou do vteřiny.

3.7.2022

Dobré ráno! Už dlouho jsem nespala pod širákem a test mého nového péřového spacáku Warmpeace Viking 300 zatím proběhl úspěšně. Bylo mi krásně teplo a vyspala jsem se do růžova.

Vstáváme kolem 7, protože už o půl 8 chceme vyrážet dál. Vyšlápneme si kus kopce, a protože má Přemek hlad (je snad horší v tom jídle než já, yes!), zastavujeme se u řeky, abychom se nasnídali.

Dnes nás čeká cca 2230 metrů převýšení a cca 33 km. Všem se jde skvěle a já se konečně dostávám do svého živlu. Po cestě ode mě kluci slyší jenom: “ty kráso, to je mega nádherný” nebo jen “wow”. Vážně se nestačím divit všem krásám okolo. S každým zdolaným kopcem se nám otevírají nové a překrásné obzory.

Na zádech mám asi tak 15kg batoh a docela se pronese. Během cesty se x krát proklínám a říkám si, že příště už ty všechny zbytečnosti vyházím a půjdu fakt nalehko (tomu sama nevěřím, co kdyby se to a to hodilo). Každopádně jsem zvědavá, kolik na konci treku budu těch zbytečností mít.

Po cca 20 km si dáváme u chaty asi hodinový chill, protože je nesnesitelné horko. Kluci doplňují živiny svým pravidelným iontovým nápojem a já jsem neodolala místní palačince zapečené s vajíčkem, prosciuttem a sýrem. O půl 6 vyrážíme od chaty vzhůru do kopce a čeká nás cca ještě 12 km.

Scenérie, které se nám otevřely, byly jako ze snu. Skutečně jsem asi neviděla nic krásnějšího. Úžasné výhledy, krásná příroda, všude svišti. Došli jsme do cca 2500 m n. m., kde přecházíme francouzsko-italské hranice. Nevěřila jsem tomu, ale krajina se výrazně změnila. Jdeme překrásným údolím a dnešní cíl je spaní u jezera Lago di Miage. Trochu se nám po cestě zatáhlo a stihlo nás pár kapek. Naštěstí jsme v pohodě postavili stany a velká průtrž mračen přišla až během noci.

4.7.2022

Ráno ještě trochu pršelo, tak dnes vycházíme později, aby aspoň trochu uschly stany. Začli jsme hned zostra a to 800 výškovými metry asi tak na 3 km. Krajina je opět naprosto famózní - zelené prostorné kopce, vodopády, potůčky. Dnes máme dojít do Italského města Courmayeur, kde si dáme pizzu a dokoupíme zásoby.

Na to, že dnešní předpověď měl být celodenní déšť, tak opět paří jako blázen. Před sestupem do města si ještě dávají kluci pivo na posilněnou a blízko nás sedí dva mladíci. Svěřím se klukům, že ten jeden je docela fešák, ale že to bude asi docela mladé kuře. Přemek se mi začne smát a oznámí mi, že to jsou Češi a že mě asi slyšeli. Parádní trapas. Balím si věci a snažím se co nejrychleji zmizet. K mé smůle nás ten fešák předbíhá a z brutálního kopce dolů si to běží v žabkách. Ano, skutečně běží a ještě má na nohách žabky. Po chvíli, kdy jsem si asi tak skoro 5x vymkla kotník na to kašlu a zkouším běžet taky. Nakonec to nebyla zase až tak špatná taktika. Jdu směrem k potůčku čekat na kluky a kdo tam nesedí, ano, ten fešák v žabkách a usmívá se od ucha k uchu. Nahodila jsem první komunikační linku o tom, jak se mu běželo. Chvíli jsme si povídali a pak nás došli kluci, se kterými jsem pokračovala do města.

Ve městě sedáme do první pizzerie, kde si kluci objednali snad litr piva a každý velkou pizzu. Najednou se z nebe spustil brutální slejvák a my byli vysmátí, že jsme v restauraci. Po tom, co jsme si naplnili naše bříška a kluci zjistili, že ten kýbl piva stojí 12 euro, jsme si chtěli jít nakoupit do místního supermarketu. K našemu velkému zklamání jsme zjistili, že mají všude v obchodech siestu. Jako neřeknu půl hodiny, ale 2 hodiny se nám tam čekat fakt nechtělo. Sehnali jsme alespoň v jedné hospodě sušenky, dali si chvíli realxu a v tom největším pařáku pokračovali dál.
 

Plazili jsme se do brutálního kopce, ve kterém jsme nastoupali dalších 600 výškových metrů. Kopec byl obklopen stromy a nebyly tak žádné výhledy. Proto jsem zařadila 6 a kopec skoro vyběhla. Lidi mi i po cestě fandili. Čekala jsem na kluky cca 15 - 20 minut, protože oba měli krizi a moc jim to nešlapalo. Nedivím se po těch pivech a sluníčku.

Najednou nejenže přichází Kája s Přemkem, ale i ti dva Češi, které jsme potkali na předešlé chatě. Pozdravili jsme se a já šla k nim, abychom se teda seznámili, když už jsem si před nimi udělala takové faux pas. Kluci, Filip a Tomáš, jsou z východních Čech, studují a letos jim bude 24. Měla jsem pravdu, jsou to mláďata. Mají v plánu jít podobnou trasu jako my, tak se domluvíme, že budeme pokračovat spolu.

Opět nás čekaly další kopce. Ale ty výhledy a ta krajina byly dechberoucí. Všichni jsme si povídali, seznamovali se, kluci byli neskutečně rychlí a to i přes to, že měli tak 70l batohy na 12 dní a spoustu krámů s sebou. Nechápala jsem, jak s takovou náloží dokážou skoro běžet.

Trochu se zatáhlo a tak to po 28 km a 2139 nastoupaných výškových metrech, o půl 9 večer balíme a stavíme stany. Já jsem se šla jako jediná vykoupat do ledové řeky a jakmile jsem zalezla do stanu, začala šílená bouřka, kdy padaly kroupy a báli jsme se, aby nám to neroztrhlo stan. Spali jsme uprostřed hor a když se trochu počasí uklidnilo, šla jsem se podívat ven. V životě jsem asi neviděla krásnější oblohu plnou hvězd.

Před spaním si ještě povídáme, kluci nám zpívají ukolébavku z Broučků a všichni pak usínáme. Dnes to bylo hodně náročné, spousta kopců, ťapkali jsme dlouho do večera a cítila jsem na sobě, že už jsem toho pro dnešek měla dost.

5.7.2022

Ráno se vyčasilo, balíme stany a pokračujeme asi 1 km dolů k chatě, kde si dáváme snídani a připravujeme se na další porci kilometrů.

Po několika kilometrach opět úžasnou krajinou zastavujeme na další chatě, kde si dáváme plněné místní bagety, lokální zmrzlinu a spoustu dalších nesmyslů. Jo a samozřejmě místní pivka.

Dnes budeme překračovat hranice se Švýcarskem, tak si musíme užít ještě italské ceny. Čeká nás jeden obří kopec, kde vystoupáme na hranice. Byl to asi pro mě zatím jeden z nejtěžších kopců. Šlo se mi docela těžko a přijde mi, že je ten kopec nekonečný. Když ho konečně zdolám, sedám si za klukama na trávu, vaříme si všichni oběd s výhledem na hory si užíváme daný okamžik.

Musím říct, že jsme si s klukama hrozně sedli. Jít takhle v 5 je sranda a kluci jsou pohodáři. Je super, že mě berou jako jednoho z nich: “Domi, ty jsi kámoš, ne žrádlo,” ale přiznám se, že cítit se mezi nimi víc jako žena by mi teda rozhodně nevadilo :-D.

Přemek s Kájou pokračují v jejich Tour du Beer a i ve Švýcarsku si dávají místní pivo. Dneska máme dojít do města La Fouly, kde dokupujeme zásoby a pokračujeme dál za město, kde budeme nocovat. Filip našel místo na spaní někde u řeky a vypadá to, že bychom tady nemuseli ani nikomu vadit.

Vykoupala jsem se v řece a, světe div se, i kluci se šli tentokrát umýt. Koupili jsme si pár piv, víno, hrajeme hru klobouk (něco jako aktivity) a užíváme si společný večer.

Celkem jsme ušli 26 km s převýšením 912 m. Já s Přemkem spíme zase pod širákem a kluci ve stanu.

6.7.2022

Hnusné ráno! Ano, jsem protivná. Jak tak? Mám mokrý spacák, karimatku a v podstatě všechny věci, protože padlo extrémně moc rosy, jako kdyby v noci pršelo. Navíc mi byla celou noc zima, takže jsem se moc nevyspala. Popravdě nechápu, jak mi v péřovém spacáku, kde je komfort 6C a extrém -14C, může být zima. Abych tu zimu ještě trochu podpořila, tak jsem si šla umýt vlasy do ledové řeky. Co si budeme, na treku je potřeba vypadat aspoň trochu jako holka, když už tu jsem se 4 klukama.

Opět začínáme zostra rovnou do kopce, který je v lese a tedy bez výhledů. Odtrhla jsem se od všech a snažila se ho vyběhnout. Musím otestovat boty, to je jasný, a když nejsou výhledy, tak se nezdržuju kocháním a můžu si do kopce pořádně zamakat. Máme v plánu dojít k jezeru Lac de Champex, kde si nakoupíme a uděláme si pohodu.

Obchod jsme vykoupili tak středně, přeci jenom švýcarské ceny jsou trochu někde jinde. Všichni jsme si koupili strašně moc skvělých nesmyslů a hrozně se přejedli. Rozhodla jsem se, že si tento výlet užiju na maximum a budu jíst vše, co si v běžném životě odpírám a nikdy bych si nedala (plněné croissanty nutellou, sušenky, nanuky, zmrzlina, čokolády, atd.). Je to docela osvobozující pocit vědět, že si můžu dát cokoliv, aniž bych musela mít z toho výčitky. Ale nic se nemá přehánět, takže zase až tak prasit bych nemusela, že jo.

Já s Kájou jsme skočili do jezera a vykoupali se. Kluci nás jen nechápavě sledovali ze břehu. Pokud voda nemá 28C, tak tam nevlezou, citlivky.

Rozhodujeme se mezi dvěma trasami. Jedna byla cca 1300 výškových metrů - “pouze” vyšlápnout na vrchol a pak zase dolů a druhá trasa byla kratší, s menším převýšením a střídavě nahoru dolů. Jasně, že jsem si vybrala tu těžší. Já, Kája a Tom jsme šli spolu. Přemek s Filipem ještě chvíli chillovali u jezera a rozhodli se pro tu kratší cestu.

Kromě teda toho, že opět pařilo slunce jak blázen, tak se šlo fakt skvěle. Terén byl velmi kamenitý a já si připadala chvílemi jako spiderman a nebo panáček Mario z takové té old school pc hry. Byla to velmi akční a super cesta. Po docela době jsme se všichni 3 vyškrábali na vrchol 2665 metrů nad mořem, udělali si společnou fotku a pokračovali zase dál. Tentokrát už nás čekal “jen” sestup dolů. Z vrcholu se nám otevřel pohled na masivní ledovec, který se zdál být hrozně blízko a celou dobu jsme kolem něj sestupovali. Opravdu krásné scenérie.

Pár km před naším cílovým místem jsme potkali Přemka s Filipem a společně pokračovali do kempu. Stál 6 euro, takže nebylo o čem přemýšlet. Navíc už nebylo kam pokračovat, čekal by nás jen obří kopec a tam by se hledalo místo na spaní docela špatně.

Udělali jsme si večeři, pohodu u stolu, všichni si dali sprchu v budce, která vypadala jako toi toika a já se dočkala spaní ve stanu. Překecala jsem Káju, aby mi nepůjčil rakev, protože má lepší spacák a dneska je poměrně velká zima. Spali tak s Přemkem pod širákem a já si po 27 km a 1720 výškových metrech vesele chrochtala v rakvi.

7.7.2022

Noc ve stanu byla super, ale nechápu, jak to, že mi i tak byla zima. Jako jo, ochladilo se, ale stejně.

Po snídani hned vyrážíme a opět, jak jinak, než do kopce. Po 800 výškových metrech se dostáváme k chatě, kde jsou hranice Švýcarsko / Francie. Konečně budeme mít zase signál. Švýcarské ceny internetu jsou šílený, tak máme raději všichni režim letadla.

Dáváme si tady nejlepší brownie, které jsem kdy jedla. Kupujeme si ho i na cestu. Sladkostí tady není nikdy dost.

Otevírá se nám úžasný pohled na Mont Blanc a na město Chamonix. Sluníčko zase paří a po chvíli vyhodnotíme, že by bylo fajn si dát něco dobrého k jídlu. Dojdeme k chatě s neskutečným výhledem na Mont Blanc a skvěle vypadajícím jídlem. Všichni jsme si dali
denní specialitu steak s pečenými brambory a smetanou. Jako sladkou tečku na závěr si objednáváme koláč z místních borůvek a vafle se zmrzlinou. Jako jo, tohle bych si nechala líbit každý den. Odkoulíme se do křesel s výhledem a chillujeme. Trávíme tady asi tak 2 hodiny a jsme všichni naprosto spokojení.

Ušli jsme dneska teprve 8 km, ale za to jsme si pořádně nacpali bříška. Tomu říkám luxusní dobrovolné bezdomovectví.

Vyšlápneme si dalších 400 výškových metrů a čeká nás celkem brutální klesání až do města Argentiere. Sestup z kopce byl neskutečně náročný na kolena a připadala jsem si jako důchodce. Bylo už poměrně dost hodin, když jsme sestoupili a dneska nás měl ještě čekat výstup k jezerům. Nakonec jsme zhodnotili, že když už máme dnešní den tak chillovací plný gastro zážitků, tak v tom budeme pokračovat. Dojdeme do města, nakoupíme si jídlo a pochillujeme.

Filip našel luxusní místo na spaní někde v parku u vody se stoly. Rozložili jsme si tam náš piknik, dali si víno, piva a byli jsme naprosto spokojeni. Všichni jsme měli pocit, že zažíváme tvz. Hiker hunger, ale byli jsme jen hrozně rozežraní.

Místo na spaní je opravdu top. Rozkládáme stany a Kája s Přemkem spí opět pod širákem. Posloucháme různé interprety, Řezáče a nevím co všechno, smějeme se, prohlížíme si fotky. Mám pocit, že tohle chci zažívat každý den. Málokdy se vidí, aby si úplně cizí lidé takhle sedli hned na poprvé.

Domlouváme se na slučáku v Praze, kde musíme oslavit dokončení TMB. Dneska je totiž náš poslední společná večer a zítra nás čeká poslední den ťapkání. Po 17,5 km a 1068 nastoupaných metrem jdeme brzy spát, abychom zítra mohli vyjít co nejdřív.

8.7.2022

Budík zvoní ve 4:45 hod. Ano, skutečně tak brzy. Jelikož jsme to včera zabalili dřív, tak nám na poslední den zbývá ještě docela raketa km. V 5:30 dle plánu vycházíme. Jde se krásně bez toho pařícího slunka. Hned z rána nás čeká opět další parádní kopec, na kterém nastoupáme přes 1000 výškových metrů. Dnešní den je mega speciální. Nejen proto, že je poslední, ale zažíváme a vidíme neskutečné věci. Stoupající mraky nad hory, kozorohy, kteří si hrají, lezeme po žebřících až do výšin, celou dobu vidíme Mont Blanc, po cestě je několik překrásných jezer. Spousta lidí tuto etapu vynechává. Nechápu proč. Za mě je to jedna z těch nejhezčích a nejzajímavějších.

Jde se mi fakt krásně a cítím se nesmrtelná :-D. Jediná nevýhoda je, že paří hodně sluníčko a celá cesta je dost suchá a není kde si nabrat vodu. Na to nejsme zvyklí. Zatím jsme vody měli všude dostatek a nemuseli jsme to řešit.

Kluci dneska otevřeli chlapácké téma - ženy a slabost pro polomáčenky (to jsou exotické něčím šmrncnuté ženy). Skvělý, fakt si už přijdu jak takový chlapák mezi nimi :-D. Už se těším, až se nemaluju a vezmu si šaty a budu si připadat zase jako žena :D.

Filip má problém s achilovkou a tak se rozhodne sestoupit do Chamonix a pak do Les Houches dojet vlakem. My pokračujeme dál. Čeká nás ještě jeden obří kopec. Po vyšplhání zase výš se nám otevírá krajina plná kamení a zelených kopců s neskutečným výhledem. Domi si to samozřejmě chtěla natočit, jako asi každou chvíli tady, a tak jsem nekoukala pod nohy a rozsekala se. Co by to bylo za poslední den, kdyby se mi něco nestalo. Naštěstí mi tekla krev jen trochu, naražená jsem byla tak středně a vesele jsem si to pádila zase dál.

Vyškrábali jsme se na vyhlídku přímo naproti Mont Blancu. Opravdu nádherný výhled. Bylo tam však hrozně moc turistů, protože sem jezdí lanovka. Uděláme pár fotek a hurá dolů. Čeká nás sešup 1600 metrů. Takže si dáme jednu naši Sněžku dolů.

Sestup je snad nekonečný, ale asi tak po x hodinách se nám to povedlo a společně máme namířeno ke slavné bráně do Les Houches, kde si chceme udělat společnou fotku a kde nás má čekat Filip.

Když konečně vidíme tu slavnou bránu, rozbíháme se a smějeme se jako blázni. Je to neskutečný pocit, že těch 7 našlapaných dní plných zážitků teď najednou končí.
 

No a vtipná historka na závěr!

Všichni se rveme do Kájovi ⅓ Hyundai i30 včetně veškeré bagáže. A to vám teda řeknu, že takhle neskutečný smrad jsme snad ještě nezažila, chudák auto. Smrděli jsme jak 5 bezdomovců.

Přesouváme se do Chamonix a jdeme společně na burger do Loco Poko. Neskutečně skvělé burgery tu mají! Já si jdu ještě koupit nějaký sladký nesmysl na cestu a croissant a klasicky to sním asi do minuty a na cestu mi nic nezbyde.

Mezi tím Tom s Filipem, kulišáci jedni, přišli se skvělým nápadem. Původně tu měli zůstat ještě 4 dny, ale kvůli Filipově achilovce se jim tady zůstávat nechce. Vymysleli tedy skvělý plán, že najdeme v Les Houches Čechy, se kterými jsme se po cestě seznámili a zkusí jim do auta narvat své batohy a pojedou do Prahy s námi. Původně jsme se tomu plánu jen smáli a nevěřili, že to skutečně tak dopadne. Po chvíli se z toho plánu totiž stala bojovka do minuty jsme všichni seděli v autě a jeli z Chamonix zpátky směr Les Houches.

Kluci měli štěstí a Štěpánku, jak jsme naší nové kamarádce začali přezdívat, našli během vteřiny. Skutečně jim vezme batohy a kluci tak pojedou do Prahy s námi. Jako ve 3 to bylo super auto, ale v 5, to bude ještě zajímavé. V kempu jsme si dali všichni sprchu za 4 eura, jinak bychom v autě asi umřeli smrady. Naskládali jsme se tam a vyrazili směr Praha. Musím říct, že cesta byla extrémně nepohodlná, ale kluci se střídali v řízení a tak jsme do Prahy dorazili v 6 hodin ráno dle původního plánu. Neskutečný. Kousek od hlaváku jsme se rozloučili a každý jel svou cestou domů plni neskutečných zážitků a emocí.

VYBAVENÍ

Ano, ani tentokrát jsem nebyla ultralighter a litovala jsem toho asi tak jen do 3. dne, pak jsem si na ten svůj náklad docela zvykla a hlavně si snědla skoro všechny zásoby.

Opět jsem se sbalila do svého Ospray kyte 46 litrů. Měla jsem s sebou letní spacák Warmpeace Viking 300. Určitě bych si vzala teplejší spacák, protože jsme spali i ve více než 2000 metrech a byla mi v něm docela zima. Pod sebou jsem měla nafukovací karimatku Ultra light Mat XS od značky Sea to Summit, kterou naprosto zbožňuji. K tomu jsem měla Sea to Summit nafukovací polštářek. Stany brali kluci, takže aspoň na něčem jsem ušetřila váhu.

Oblečení jsem měla, jako klasicky, až moc. Nabalila jsem si 3 outfity, které jsme střídala ob den. Popravdě toho asi nelituji, protože jsem byla každý den tak zpocená, že bych to oblečení víc jak 2 dny stejně na sobě nechtěla mít.

Jídlo mi vážilo cca 3 kg a měla jsem primárně zalívačky Daily mix, kaše k snídani a sušenky. Nějaké zalívačky mi zbyly, ale jen kvůli tomu, že jsem chtěla ochutnat místní dobroty na chatách a někdy jsem byla líná vařit. Ale kdybych jela hodně low cost, tak je využiju všechny. Vařič a bomba byly tedy nepostradatelnou součástí.

Určitě bych se neobešla bez péřovky. Měla jsem ji na treku poprvé a byla to pecka. Za to jsem nevyužila moji gore-tex bundu, protože mi péřovka bohatě stačila.

Z práce (Trailpoint) jsem dostala na testování hůlky Vertical pole od Dynafitu, které byly ultralight a musím říct, že byly skvělé. Hodně mě podržely a to jak byly lehké, mě hodně bavilo. Co se týká bot, tak tady pozor. Den před odjezdem jsem si v práci vzala Dynafit Ultra 100. Bála jsem se, že budu mít puchýře, protože jaký blázen si vezme na dálkový trek neprochozené boty? Ale musím říct, že jsem s nimi byla extrémně spokojená. Podržely mě, byly extrémně pohodlné a šlapalo se mi v nich fakt skvěle. Nechtěla jsem si brát své gore-tex Salevy a myslím, že jsem udělala dobře.

SHRNUTÍ

Oficiální trasa TMB vede přes Francii, Itálii, Švýcarsko a má okolo 160 km a 10000 výškových metrů. My si to trochu ztížili a dali si o pár kopců navíc.

Celkem jsme ušli cca 180 km za 7 dní s převýšením 11100 m n. m. Trasa byla krásně schůdná a doporučila bych ji všem, kdo jsou aspoň trochu fyzicky zdatní. Přeci jen to převýšení dalo celkem zabrat. Nám vyšlo perfektní počasí. Mega vedro a sluníčko, ale aspoň jsme měli krásně a užili si všechny výhledy. Když nám 2x pršelo, tak jsme vždy byli ve stanu a nebo někde schovaní.

S sebou jsem měla docela dost jídla, ale celá trasa vede přes chaty a někdy i města, takže lze po cestě na pohodu vše dokupovat a o jídlo nebylo nouze. Vody, až na poslední den, bylo všude taky dost. Pili jsme vodu i z potoků a nikomu nic nebylo.

Co se týká spaní, tak jsme využili jen dva kempy a z toho ten první den jen proto, že jsme byli nevyspalí. Takže se dá celá cesta absolvovat na divoko jen se stanem, za dobrého počasí s tarpem / na kovboje. Ve Švýcarsku je jen potřeba dávat pozor na to, kde spíte, protože tam je kempování zakázané. My si vybrali místo, abychom nikomu nevadili a hlavně si vždy po sobě pečlivě vše uklidili. Kdybychom chtěli, tak celý trek zvládneme na pohodu za 6 dní a kdybychom si fakt mákli, tak za 5. Ale nebylo kam spěchat a čím víc dní, tím víc zážitků.

TMB byl jeden z mých dlouho plánovaných snů, ale nečekala jsem, že až tak předčí mé celkové očekávání. Jeden z nejkrásnějších treků Evropy dostál své pověsti a já si každý den připadala jak Alenka v říši divů. Měli jsme extrémní štěstí fakt úplně na všechno (počasí☀️, skvělá místa na spaní⛺️, skvělí lidé). Vážně jsem si užila každý metr této cesty a doporučuji všem, aby si to zažili.

NAŠE TRASA CCA

1. den: Les Houches - Les Contamines-Montjoie
2. den: Les Contamines-Montjoie - Courmayeur
3. den: Courmayeur - Lavachey
4. den: Lavachey - Orsières
5. den: Orsières - Trient - Argentiere
6. den: Trient - Argentiere
7. den: Argentiere - Les Houches

NAŠE PARTA:

První zleva: Já (Domi) - jediná holka zájezdu. Kdybych tam nebyla, tak se kluci podle mě neumyjou ani jednou.
Druhý zleva: Tomík - požitkář a tasemnice. Vařit si 10 vajec a pak je jíst s nutellou, tomu říkám gurmánství. Nebyl snad okamžik, kdy by nemyslel na jídlo! Dokonce si i na střeše auta s láskou chystal sendvič s avokádem.
Uprostřed: Fíla - alias svačinář, který si jídlo dokázal připravovat s neskutečnou koncentrací a se smyslem pro detail jak pravý michelinský kuchař. Odborník přes Mapy.cz a nejlepší hledač míst na spaní. Ronaldo!
První zprava: Kájík - nejlépe opálený člen výpravy, tzv. na cyklistu. Svoji plynulou francouzštinou významně okouzlil i Filipa s Tomem. Rád si na horách vymyslí nějaký fešný kostým, ve kterém pak chodí celý den.
Druhý zprava: Přemík - chyť mě, když to dokážeš. Z kopců to bylo velmi těžké, když jeden Přemkův krok je mých 5! Zároveň byl komik naší výpravy. Bez jeho úchylných vtipů by nebyla taková sranda.