Dominika běží Šlápoty

JAK TO VŠECHNO ZAČALO ANEB, MŮJ PRVNÍ ULTRA

Když pracujete v běžecké speciálce, kde všichni vaši kolegové mají za sebou ultra a neskutečné běžecké výkony, začnete přemýšlet nad tím, že byste měli uběhnout taky něco delšího než jen 42,2 km.

Ano, maraton byl pro mě ještě do nedávna tou nejdelší běžeckou distancí a o ultra jsem četla jen v knížkách, ale naprosto mě to fascinovalo. Nejsem tak zdatný běžec a nedokázala jsem si představit, že v kuse běžím 100 km. Mám za sebou několik dálkových treků a nemám problém jít denně x km s velkým převýšením. Ale běžet 100 km v kuse? Možná jednou.

Jenže to jednou se stalo skutečností dřív, než jsem si myslela. Původní myšlenka byl přechod Brd, kde bych si zkusila od rána do večera ťapkat. Se svým plánem jsem se ale svěřila v práci a šéf mi vymyslel mnohem lepší program. “A proč nejdeš Týnišťské šlápoty. Koukej, zrovna jsou tenhle víkend. Je to organizovaný 127km závod, jen 5050 m n.m. se zázemím a občerstvovačkami, to je pro tebe ideální.” Na tom asi něco bude.

Celý tento nápad vznikl ve středu, tedy cca dva dny před samotným závodem. To není ideální příprava, uznávám. Ale říkala jsem si, že když je ten závod zrovna o víkendu, kdy jsem stejně plánovala můj první ultra pochod, tak to bude asi osud.

Popravdě jsem z toho začala být hodně nervózní, protože jsem absolutně netušila, do čeho jdu. Najednou se spustila smršť otázek: “To lidi skutečně běží celou dobu? A co jedí? To jedí za běhu? Co si berou s sebou? Za jak dlouho se dá taková 100 uběhnout / ujít? A jak to funguje, když budu potřebovat na záchod?” Však ono se to nějak podá :-D!

VÝBAVA NA ZÁVOD
 

Naštěstí mám skvělé zázemí Trailpointu, kde jsem se mohla na závod vybavit a ještě k tomu mám kolegy, kteří mi předali cenné rady ohledně ultra. Takže se ze mě najednou stal zákazník a začali jsme řešit moji výbavu.

Boty jsem měla jasné - Dynafit Ultra 100. Poprvé jsem je testovala na Tour du Mont Blanc (TMB), kam jsem si je brala jako úplně nové a prošlápla jsem je až po cestě. Na závod bych si ale rozhodně nevyzkoušené boty nikdy nevzala.

Předpověď počasí hlásila občasný déšť, ale jinak teplo. Sbalila jsem si s sebou náhradní triko, slabou větrovku a náhradní ponožky (prý si je mám v půlce závodu vyměnit). Na sobě jsem měla kraťasy od Salomonu a ultralehké triko od značky Nike. Takže oblečení jsem si brala to, na které jsem byla už zvyklá. Prostor na experimentování tu stejně nebyl.

Významnou položkou na mém seznamu, kterou jsem si chtěla pořídit už docela dlouho, byla běžecká veste. Doposud jsem běhala s batůžkem od Salomonu, ale má jen jednu velkou kapsu a to mi moc nevyhovuje. Věděla jsem, že potřeuju mít vše hned po ruce a nemuset se tak zbytečně zastavovat a složitě věci hledat. To mi skvěle fungovalo s vestou Salomon ADV SKIN 12 SET. Má dostatek kapes zepředu, takže jsem to nejpodstatnější mohla dát tam. Navíc mi seděla jako druhá kůže a při zkušebním běhu po prodejně jsem ji na sobě téměř necítila. Také má gumičky na upevnění hůlek, ale na doporučení kolegy jsem si vzala toulec od Salomonu. Když jsem si do něj v obchodě zkoušela hůlky zandat a zase vzít, tak jsem nebyla moc šikovná, ale chtělo to trochu praxe a pak už to šlo samo.

Velmi podstatnou položkou výbavy byly zmíněné hůlky. Bez nich bych byla asi na trase ještě dneska, vzhledem k 5 km převýšení. Ty jsem měla vyzkoušené už z TMB, takže jsem šla na jistotu a vzala si ultralehké karbonové hůlky od Dynafitu.

Byla to docela punková akce na poslední chvíli, takže jsem neměla čas vyzkoušet si celou výbavu v praxi. Vždy tedy doporučuji, vše si vyzkoušet ještě před samotným závodem a ne až na závodě. Budete mít jistotu, že vám věci sedí a pokud ne, tak budete mít dostatek času na výměnu nebo se zařídit jinak. Já musela jen doufat, že bude vše v pohodě. Naštěstí jsem si alespoň do práce přinesla všechny věci, které jsem si chtěla brát s sebou, a zkusila je do vesty rozmístit. To vřele doporučuji.

PÁTEK 29.7. - ODJEZD NA ZÁVOD

V pátek po práci jsem si sbalila svou běžeckou vestu, tašku s věcmi na přespání a vyrazila na vlak. Další rada od šéfa - “Jakmile nasedneš do vlaku, vem si špunty, škrabošku, nohy hore a spi!”  Vše jsem plnila na výbornou. V Hraci jsem přesedla na vlak do Týniště (aspoň jsem si to myslela) a okamžite šla spát.

Po půl hodině mi aplikace Českých drah píše, že mám vystoupit. Dívám se, kde jsme a náš vlak jede místo do Týniště do Trutnova. T jako T. Okamžitě jsem zpanikařila a běžela za průvodčím. Bylo kolem 10 hodiny večer a žádný vlak do Týniště už nejel. "Takže já nakonec neodstartuju?" Honilo se mi hlavou a po tváři mi stékaly slzy. Byla jsem zoufalá. Volala jsem mamce, která mi nejdřív vynadala, že mám stejný orientační smysl jako taťka, takže žádný a ať si vezmu taxíka ať to stojí co to stojí, že mi to zaplatí. Hlavně, abych stihla start. Musím říct, že ta slova mě neskutečně nakopla a povzbudila. To bylo přesně to, co jsem v danou chvíli potřebovala slyšet.

Taxík na mě čekal v Trutnově na nádraží a vzhledem k tomu, že bych to na registraci do Týniště už nestihla, odvezl mě přímo na start závodu do Meziměstí k polským hranicím. Byla jsem o 1400 Kč lehčí, vystresovaná, unavená, ale věděla jsem, že prostě odstartuju! Dala jsem o sobě vědět pořadateli závodu, ustlala si jako bezdomovec na zastávce a zkoušela se aspoň na chvíli prospat. Tomu říkám skvělý start. Tak snad jsem si tu smůlu vybrala hned na začátku.

ZÁVOD

Je 0:55 a k zastávce, kde spím, přijely dva autobusy. Vzbudilo mě to a celá zmatená a rozlámaná jsem se snažila trochu zorientovat. Všichni závodníci se na mě divně koukali a já měla co dělat, abych si pobalila věci a během 5 minut odstartovala.

Zapla jsem si čelovku, hodinky a ještě rozespalá vyrazila vstříc 127km dobrodružství. Začalo se hned zostra do brutálního krpálu. Prvních 20 km bylo pořád jen nahoru a dolu velmi technickým terénem a strmý mi kopci. No, začátek nebyl úplně nejpříjemnější. Po 25 km jsem se začala konečně trochu rozcházet. Neměla jsem ambice závod běžet, ale řekla jsem si, že když to půjde, tak do kopců budu chodit a po rovince a z kopců budu běhat.

Jistota byla, že rozhodně neumřu hlady. S sebou do vesty jsem si nabalila komplet jídlo na celý závod. Nechtěla jsem nic podcenit a tak jsem si připravila 3 plněné croissanty, 4 zapečené tortilly (ty mi nakonec zbyly), 6 waflí (to byla největší odměna), energy bonbony, 2x Corny, 2x ovocnou kapsičku a 1,5 litru vody v camelbaku, kterou jsem na každé občerstvovačce doplňovala.

Občerstvovacích stanic bylo po cestě tak akorát a kromě jednoho úseku, kdy jsem byla 5 km svojí blbostí bez vody, jsem ani chvíli nestrádala. Vždy jsem si dávala colu, které se v běžném životě ani nedotknu, ale brala jsem to jako savo na žaludek, takže jako prevence proti případným nepříjemnostem ideál.

Představovala jsem si, jak budu muset většinu cesty běžet, protože kolem mě budou všichni hrozně rychlí a já se budu cítit hloupě, že jsem jak šnek. Nakonec moje šnečí tempo nebylo až tak šnečí a když vedle mě někdo běžel, tak byl téměř stejně rychlý jako moje rychlochůze.

Do cca 75km jsem byla až moc v pohodě. Cítila jsem se skvěle. Říkala jsem si, jak je super, že nemám žádnou krizi. Samozřejmě jsem to zakřikla a krize mě dohnala. Ale naštěstí trvala cca 5 km a byla primárně z nevyspání. Nohy mě trochu bolely, ale nic, co by se nedalo vydržet. Musím ale říct, že moje hlava po celou dobu závodu, obzvláště pak k jeho konci, fungovala geniálně. Nastavila jsem se na to, že si to sem jdu užít, když mi nepůjde běžet, tak prostě půjdu rychle, ale hlavně, že to dokončím! A když máte tak silnou hlavu a motivaci jako jsem měla já, nebylo asi pochyb, že bych to nezvládla. V průběhu závodu jsem dávala vědět kamarádům a rodině, jak na tom jsem a všichni se divili, že se na všech selfie usmívám a jsem plná energie. Samotnou mě to překvapilo. Ale pro mě to nebyl závod. Brala jsem to jako výlet, dobrodružství za dalším splněným snem.

Po cestě potkáte spoustu lidí, někteří se s vámi baví, chvíli spolu pokračujete, na občerstovačce se třeba rozdělíte a zase potkáte někoho dalšího. Já se bavila s hodně zajímavými a milými lidmi a o to víc mic cesta utíkala. Mým největším parťákem byl Slovák Dominik. Míjeli jsme se tak nějak od 60km. Několikrát jsme se předbíhali a nakonec se spolu dali do řeči. Prošli jsme spolu milník 100 km a rozhodli se, že noční úsek, a tedy i cílové km, půjdeme spolu.
 

Není špatné mít večer parťáka, aspoň se člověk zabaví a hlavně se nebojí jít sám v lese. Dominik se snažil chvílemi běhat, ale hrozně ho demotivovalo, že jsem s chůzí stejně rychlá jako on, a tak se držel mého tempa. Má už za sebou několik 100 a je to ultraběžec - ano, on skutečně ty 100 běhá. V tomto závodě měl ale celkem krizi a tak byl rád, že mu udávám tempo. Po milníku 100 km jsem měla snad nejvíc energie za celou dobu. Kolovalo ve mně tolik endorfinů a adrenalinu, že jsem ho tím musela hrozně štvát. Mojí motivací byli kamarádi, kteří mi fandili, ale taky představa, že mě v cíli budou čekat moji rodiče. Jsem z Východních Čech, takže to měli 45 minut cesty. Ale nemohla jsem po nich chtít, aby pro mě přijeli ve 2 ráno. Ale ta představa byla super. Dobíháte svůj nejdelší závod v životě a někdo vás čeká nadšeně v cíli a nejste tam sami.

Posledních 5 km Dominik začínal trochu stagnovat. Snažila jsem se ho motivovat, povzbuzovat ho, ale myslím si, že si v duchu říkal, ať už jsem hlavně ticho a dám mu pokoj. Jenže já se tak strašně těšila do konce. Na mapě jsme byli už skoro v cíli, ale to skoro trvalo asi ještě hodinu. To byl tak nekonečný úsek lesem!
 

Přiznám se, že kdybych nešla s Dominikem tolik km a kdybych nebyla týmový hráč, tak seberu všechnu tu energii, kterou jsem měla, a posledních pár km snad i do toho cíle běžím. Ale když už jsme spolu ušli tolik km, tak jsem chtěla, abychom to spolu i dokončili. Poslední asfaltová rovinka k místní sokolovně, kde byl cíl, se před námi otevřela a s ní i dvě malé postavičky. Moje rodiče! Yes, mé přání bylo vyslyšeno a já nemusím spát na tvrdé zemi v tělocvičně. Když jsem rodiče viděla, rozeběhla jsem se k nim a s takovou radostí a nadšením je obejmula. V životě jsem je snad neviděla raději. Počkala jsem, až mě Dominik dojde, chudák už sotva pletl nohama, a společně jsme překročili práh sokolovny a tedy i cíl našeho 127km závodu a to za celkový čas 25:18 hodin. Dostali jsme od ostatních potlesk, podali jsme si s Dominikem ruku na rozloučenou, poděkoval mi, že jsem ho dotáhla do cíle (myslím si ale, že mě v tu chvíli nesnášel) a se slzami v očích a pocitem naprosté radosti jsem si převzala svůj pamětní list a…bylo po všem!

SHRNUTÍ:

Celkem nás odstartovalo 78, 13 lidí závod nedokončilo, já byla celkem 28. a ze 14 žen 8. žena. Jo a měla jsem hodinovou penalizaci za vynechání jednoho kontrolního bodu. Ups. Opravdu jsem si ho v noci ale nevšimla. Naštěstí mi chyběl jen jeden bod u rybníku, jinak jsem si všechna kontrolní místa - vyhlídky, kopce i rozhlednu poctivě vyšlápla. Celou dobu jsem se snažila nezastavovat, na občertvovačkách jsem si sedla jen 2x, když jsem si dávala polévku, ale nikde jsem se moc nezdržovala, protože jsem se bála, že mi budou tuhnout nohy. Počasí nám vyšlo poměrně slušně. Bylo pod mrakem, občas teda pařák, dusno, pršelo jen jednou, takže pohoda.

Oficiálně to mělo být 127 km a 5050 m n.m. Moje hodinky mi naměřily cca 130 km, ale to bude tím, že jsem jednou po cestě zakufrovala. Terén byl celkem náročný a technický. Plánované sbíhání kopců mi vyšlo tak středně, protože bych se jinak na tom kamení rozsekala. Roviny se taky moc běhat nedaly, když jdete po pás v trávě nebo lezete po skalách.Ale minimálně jsem se snažila. Každopádně jsem si na svůj první ultra asi nemohla vybral lepší závod :-D. Musím ale říct, že to byl pro mě obrovský zážitek, splněný sen a hlavně přesvědčení se o tom, že jsem schopná všeho, co si umanu. Na tyhle spontánní akce asi člověk musí být tak trochu blázen do sportu a to já rozhodně jsem.

Co se týká výbavy, tak bych neudělala nic jinak. Boty mě podržely opět dokonale. Neměla jsem ani jeden puchýř. Za to také vděčím i za mě nejlepším ponožkám, které jsem doposud vyzkoušela od mé oblíbené značky Bridgedale. Poslechla jsem rady kolegy a v půlce závodu jsem si je skutečně vyměnila za jiné ponožky. Ty nové mě ale tak strašně štvaly, že jsem si je asi po hodině musela zase vyměnit za tyhle špinavé :-D.

Běžecká vesta od Salomonu mě taktéž nezklamala. V předních kapsách jsem měla skutečně vše, co jsem potřebovala. Bylo tak snadné si z ní vše rychle vyndat a nemuset tak zbytečně zastavovat. Kapsy má udělané opravdu prakticky, je jich tam dostatečně a jsou prostorné. Kdybych chtěla, tak se mi tam vejde minimálně ještě dalších 5 croissantů (ham, a tebe taky sním) :-D. Hůlky byly taktéž perfektní a nakonec jsem se je i naučila skládat do toulce a zase je z něho vyndávat. S touto výbavou jsem si připadala jako profík. Jen ten výkon měl k profíkovi trochu daleko (cca 9 hodin).

Na závěr bych ráda dodala, že by se člověk neměl bát plnit si i ty nejbláznivější sny a hlavně, nebát se výzev. Samozřejmě, že spousta lidí tento závod běžela, ale pro mě to byl krásný dálkový pochod, který jsem si užila od začátku až do konce. Dokázala jsem si, že nemusím být ultraběžec na to, abych šla / běžela ultra. Jasně, nebudu první, ale to mi je jedno. To bych nebyla ani kdybych běžela, takže mi stejně o nic nejde. Hlavně si to užít!

No a můj další cíl? Beskydská 7 a nebo nějaký další dálkový pochod. Ne, nepoběžím to, ale opět to poťapkám. A když to půjde, tak se samozřejmě občas ráda popoběhnu. Zjistila jsem totiž, že mě ty porce km nesmírně baví a být celý den v pohybu je pro tak hyperaktivního člověka, jako jsem já, velmi naplňující pocit!

Tak ať Vám to taky šlape / běhá :-)!